Ukázky z textu

Marta byla bitá.

Strašně bitá.

Ještě nikdy v minulosti, ani v těch dvou zápasech, které nakonec po urputném boji prohrála, nedostávala takovou nakládačku.

Přestože se hodně snažila, boj v žádném případě nevzdávala a občas svou protivnici nějakým štiplavým úderem nebo kopem také zasáhla, její dnešní soupeřka byla prostě lepší.

A mnohem zkušenější.

Ale co bylo nejdůležitější, byla o bezmála čtyři kila svalové hmoty těžší a uměla tuto svou výhodu zatraceně dobře prodat.

Pro pětadvacetiletou Martu to byl první MMA soutěžní zápas se soupeřkou z vyšší váhové kategorie. Sama se svou váhou padesát dva kilogramů byla téměř na horním limitu slámové váhy, nejnižší váhové kategorie, v níž ženy bojují.

Její dnešní protivnice, nevysoká, ale houževnatá a svalnatá Slovenka se širokými rameny, silnými pažemi a světlými vlasy sčesanými do desítek copánků a pevně stažených v zátylku do kompaktního drdůlku, vážila padesát šest a půl kila a blížila se tak s hmotností horní hranici o kategorii vyšší muší váhy.

Není úplně obvyklé, aby se utkávali bojovníci z různých váhových kategorií, ale občas trenéři takový zápas domluví. Byl to případ i tohoto zápasu.

Martin trenér vnímal, že jeho svěřenkyni stojí hodně úsilí udržet se na váze, není jí v ní dobře a že by potřebovala dvě tři kila nabrat, aby se cítila komfortněji, a chtěl ji proto vyzkoušet proti těžší soupeřce. Pokud by to vypadalo nadějně, nechal by Martu přibrat a přejít do vyšší kategorie.

Ditin trenér na nerovný souboj přistoupil, protože jeho svěřenkyně se vracela do zápasení po komplikované zlomenině nohy, která ji téměř na rok vyřadila z bojů, a potřebovala nějaké jisté a rychlé vítězství, aby se dostala zpět do podvědomí diváků a hlavně organizátorů podobných večerů, jako byl ten dnešní.

Obě mladé ženy se utkaly v rámci Galavečera Bojovníků, na kterém se potkali zápasníci z celého Slovenska. Jejich duel nebyl na hlavní listině, byly předskokanky, nastoupily jako druhé v pořadí, v době, kdy se diváci pořád ještě trousili na svá místa. Ty opravdu atraktivní souboje špičkových bojovníků měly začít až o hodně později.

Přestože v tomto zápase nemohly získat nic víc než prestiž, a jako málo známé bojovnice si musely zaplatit i startovné, silně motivovány byly obě. A dávaly do toho vše.

Všeobecně se očekávalo, že o dva roky starší a v bojích ostřílená Dita "Ramba" Zajacová, tvrdá a nesmírně odolná fighterka, pyšnící se bilancí jedenácti vítězství, z toho osmi na KO, a pouhými dvěma porážkami, bez větších potíží Martu převálcuje a ukončí ji už v prvním kole.

Na vítězství Marty tak měli vsazeno jen ti největší optimisté, to znamená její policejní fanklub, a pak samozřejmě Milan, její hlavní trenér, a Marek, její partner a druhý trenér. Ale ani ti dva příliš nedoufali, že by si snad mohli své sázky vybrat. Otázka totiž nezněla, jestli Ramba dnešní zápas vyhraje, ale jak dlouho Marta dokáže vzdorovat, než ji Ditino deváté KO pošle do bezvědomí.

Bohužel už první kolo se vyvíjelo přesně podle papírových předpokladů. Soupeřka Martu nemilosrdně proháněla po kruhové kleci o průměru osm metrů a uštědřovala jí přitom pořádný výprask.

Její bosé nohy několika tvrdými round kicky zbarvily Martě žebra do modra, rychlé pěsti v červených rukavicích zasahovaly nejen Martin šlachovitý trup, ale i její obličej a zanechávaly tam nepřehlédnutelné stopy.

Marta neměla Ditinu fyzickou odolnost a sílu.

Její deviza byla v její taneční minulosti.

Patřila k nejobratnějším a nejpohyblivějším bojovnicím, byla neskutečně rychlá, a hlavně úžasně lehká na nohách. Své zápasy vždy doslova odtančila, na sekundu se nezastavila.

Bylo to fyzicky vyčerpávající, ale stálo to za to, protože pro soupeřky bylo nesmírně frustrující, že ji jen málokdy dokázaly trefit, a unavující, protože i údery do prázdna pochopitelně spotřebovávaly spoustu energie.

Na údery rukama se Marta ve své kariéře bojovnice příliš spoléhat nemohla. Slabý úder pěstí byl její slabinou, neměla takovou sílu a razanci jako některá děvčata. Samozřejmě, dát ránu proradné kamarádce by dnes dokázala hravě, ale na tvrdé holky v kleci tohle nestačilo. Marta mohla své soupeřky rychlým údery svých relativně dlouhých paží sice oťukávat a znepříjemňovat jim život, ale ránu, která by je na místě uspala, nedokázala dát. Nebyla na to fyzicky stavěná.

Už její první trenéři ale rychle přišli na to, že je skvělá ve vysokých kopech. Dokázala bez potíží kopnout tvrdý high kick na hlavu proti jakkoliv vysoké protivnici. A to nejen ze stoje nebo klasické otočky. Často dokázala soupeřky překvapit akrobatickými prvky, přičemž měla své tělo i ve vzduchu dokonale pod kontrolou, perfektně se orientovala v prostoru a dokázala trefit hlavu kopem třeba i ze salta nebo z přemetu stranou, z klasické hvězdy. Její styl tak trochu připomínal brazilskou capoeiru, z níž některé prvky skutečně do svého repertoáru cíleně přebírala.

Bohužel ne na všechny soupeřky to platilo. Dita, které na výsledku tohoto souboje velmi záleželo, se na Martu svědomitě připravovala a toto všechno o ní věděla. Taktika, kterou jí pro tento jejich premiérový zápas naordinoval její trenér, byla proto jasná. Dávat si dobrý pozor, aby se nenechala nachytat nějakým takovým záludným kopem na hlavu, a na oplátku mladší ženu soustavně zasypávat co největším množstvím úderů. Počítali s tím, že většině z nich se rychlá Marta vyhne, ale kalkulovali, že kdyby prošla i jen každá dvacátá rána, bude to při jejich tvrdosti stačit, aby slabší soupeřku postupně rozbila.

Fungovalo to.

Soupeřčiným týmem zvolená taktika byla až nepříjemně účinná a Marta tak odcházela po úvodní pětiminutovce do svého "rohu" s mnoha modřinami, zhmožděnými žebry a rychle otékající tmavou podlitinou pod levým okem, kterou tam těsně před koncem kola zanechala Ditina bleskurychlá zadní ruka.

Sice do krve rozbitá, ale věrná nepsaným pravidlům MMA, že dokud zápas trvá, a dokud se někdo dívá, nedává bojovník najevo, že ho něco bolí, se zdánlivě uvolněně posadila na přistavenou třínohou dřevěnou stoličku, zhluboka oddechovala, aby se vydýchala, a nechala svůj tým na sobě pracovat.

Nesměli ztrácet čas, přestávka trvala jen minutu a za těch šedesát sekund museli stihnout spoustu věcí.

Marek jí pravou rukou tlačil kovovou destičkou na otok pod okem, aby se úplně nezavřelo a nepřišla o prostorové vidění, a levou současně utíral vlhkou gázou krev z rozbitého obličeje. Našel si ale čas, aby se k ní naklonil a v rychlosti jí zašeptal do ucha pár povzbudivých slov.

Marta na něj vděčně mrkla zdravým okem a vyloudila na oteklých rtech úsměv. Pak se ale už plně soustředila na instruktáž svého trenéra.

"Vyser sa na to boxovanie v stoji! To dievča má v ruke dynamit a kadenciu ako guľomet, rozmláti ťa na cucky!" varoval ji Milan, její trenér v MMA klubu. "V boxe na ňu nemáš ani náhodou, ak ťa poriadne trafí, ukončí ťa! Ty sa musíš snažiť o takedown a dostať ju na zem! Si mrštnejšia ako tá almara, v stoji proti nej nemáš šancu, ale na zemi ju môžeš na niečo utiahnuť! Ale bacha! Jedine uprostred klietky! Ak jej dovolíš zaprieť sa o pletivo, pretlačí ťa, je silnejšia!" Zamyslel se a dodal: "Hele, to prvé kolo si stopro prešla na body, ale na to sa vykašli. Si proti nej zelenáč, nikto nečaká, že ju dneska porazíš. Môžeš ale prekvapiť. Síce si na to dáva zatrateného majzla, ale skús ju kopnúť do hlavy. A tiež jej choď viac po tej prednej nohe, snaž sa o low kicky z každej pozície. Nemá to vôbec rada. Keď jej tú haksnu poriadne rozkopeš, zoberie jej to elán a spomalíš ju!" Usmál se na ni a poplácal ji povzbudivě po paži: "Hele, Baghíra, jednoducho na ňu vleť, nenechaj sa zbytočne rozbíjať a predveď pekný zápas. Ešte stále môžeš vyhrať!"

Marta kývla na souhlas a otočila obličej k Markovi, aby jí mohl ještě v rychlosti vazelínou natřít obočí, nos, líce a čelo. Mělo to sloužit k tomu, aby se případná rána svezla po kůži a neroztrhla ji.

Někdy to fungovalo.

Když skončil a poplácal ji po rameni, usmála se na něj a v rošťáckém gestu na něj vycenila chránič zubů. Z jejích úst na Marka zasvítily dvě zelené panteří oči.

Hlava zelenookého černého pantera byla její značka, její trademark. Měli ji na tričkách všichni členové týmu, měla ji na rukavicích, a jen Marek věděl, že si ji nechala natisknout i na několikery kalhotky, které si brala, když měla obzvlášť rozvernou náladu a věděla, že jí je bude Marek svlékat.

Že má ty zelené oči nově i na jinak černém chrániči zubů, bylo pro něj ale překvapením. Pochopil, proč dneska výjimečně Martě vkládal do úst chránič Milan, normálně to totiž byla jeho práce jako asistenta. Zřejmě ho chtěli překvapit. Povedlo se.

Zasmál se. "Vy jste dva úplně praštění cvoci," řekl a uznale zvedl palec. Milan se jen pousmál, měl hlavu plnou starostí, ale Marta se spokojeně zašklebila. Dokud má náladu na blbinky, je to s ní dobrý, i když to tak navenek možná nevypadá, pomyslel si Marek s jistou úlevou.

Marta zvážněla a začala se koncentrovat na druhé kolo. Vstala a začala se poskakováním a plácáním se dlaněmi po těle znovu zahřívat.

Rozhodčí zkontroloval, že všichni, kdo v kleci neměli co dělat, jsou pryč, že s sebou odnesli stoličky a případné další věci, co neměly v ringu co dělat a o které by se bojovnice mohly zranit, ověřil si, že jsou obě dívky na další kolo skutečně připraveny, a odmávl boj.

Už tak soustředěná Marta se během sekundy přepnula do bojového módu. Umění bleskurychle se zkoncentrovat a absolutně vytěsnit z hlavy všechno ostatní, byla její superschopnost. Stačila jí sekunda či dvě a nevnímala nic jiného než svoji soupeřku. Milana zpočátku dost štvalo, že během zápasu nevnímá ani jeho pokyny a rady, ale naučil se, že prostě musí své svěřenkyni vše podstatné říct o přestávkách a během boje ji už nerušit. Stejně ho neslyšela.

Časomíra se rozběhla a začala ukrajovat dalších pět minut zápasu.

Pět minut...

Jak jsou krátké, když jste na rande se svou láskou.

Ale jak umí být zatraceně dlouhé, když sedíte v zubařském křesle.

Nebo stojíte v kleci proti mnohem silnější soupeřce.

Bojovnice se k sobě obezřetně přiblížily a dotkly se rukavicemi. Byla to součást rituálu. Mohly se v kleci snažit jedna druhou umlátit do bezvědomí, to patřilo k věci, ale přesto se mohly respektovat. Nebo přátelit. Občas los nebo rozhodnutí promotérů postavil proti sobě dobré kamarádky. Takové souboje pravidelně patřily k těm nejtvrdším. A nejlepším. Obě chtěly všem dokázat, že se nešetří a jdou do toho naplno. Na ulici buďme kámošky, v kleci jsme ale soupeřky a nic si nedarujeme.

Po pozdravu od sebe odskákaly a začaly kolem sebe opět tančit.

Marta číhala na příležitost vrhnout se soupeřce po nohách, a ta se snažila svou hbitější protivnici zaskočit a zasáhnout ji tvrdou ranou pěstí a zápas konečně ukončit na to vytoužené KO.

Marta byla sice o poznání rychlejší, ale její zkušená soupeřka byla odhodlaná nepřipustit poslední třetí kolo a opět ji zasypávala šíleným množstvím úderů. A přestože jich stejně jako v minulém kole naprostá většina svůj cíl minula, několik jich Martinou obranou prošlo. Její drobný a půvabný obličej začínal připomínat syrový karbanátek.

Marta sice ani teď na sobě nedávala nijak znát, že je jí to nepříjemné nebo že to bolí, ale krev stékající do očí jí dramaticky zhoršovala vidění a začínalo to vypadat, že se blíží rozhodnutí a předčasný konec zápasu.

Marek Martu neúnavně povzbuzoval a hlasitě jí fandil, i když také dobře věděl, že ho neslyší, ale uvnitř mu krvácelo srdce.

Každou ránu, která dopadla na Martinu tvář, vnímal, jako kdyby ji inkasoval on sám. Za čtyřicet let svého života jich schytal dost na to, aby přesně věděl, jak to bolí. A hlavně jak to bude bolet, až přejde adrenalinové opojení. Nebo až doktoři budou opravovat škody.

A jako už mnohokrát v minulosti si vyčítal, že Martě o tomto drsném a často i krvavém sportu vůbec kdy říkal...


***

"Tak čo, chlapček, čo si dnes robil?" zeptala se babička laskavým hlasem jednoho dne, když se Frank přiřítil k obědu celý rozzářený a spokojený.

"Prechádzal som sa po lese," spustil svou roztomilou slovenštinou, do které se mu občas připletlo nějaké německé slovíčko, zatímco srkal horkou čočkovou polévku. "A vyliezol som až na tamten vrcholok," ukázal lžící přes okno na kopec, který dneska prozkoumával. Ze lžičky se utrhla kapka a udělala mastný flek na bílém bavlněném ubruse.

Babička se zamračila. Frank měl od malička schopnost vycítit změny v náladě lidí a bleskurychle se jim přizpůsobit. "Odpusť, babička," řekl omluvně. Odložil lžíci a ubrouskem si způsobně utřel ústa. "Ja ten obrus po obede vyperiem," nabídl se.

"To nemusíš, chlapček," odpověděla usmířená babička. Na svého hocha se nikdy nedokázala dlouho zlobit. "Stačí, keď budeš stolovať ako civilizovaný človek a nie ako tí tvoji divosi."

"Áno, babička."

"Dobre. A teraz mi povedz, ako si sa mal. Tá polievka ti zatiaľ aspoň trošku vychladne."

Frank se mile usmál, zavrtěl hubeným zadkem, aby se pohodlněji usadil na židli, a začal babičce vyprávět své dnešní příhody.

Jak dalekohledem pozoroval párek strakapoudů prostředních, asi dvacet centimetrů velkých ptáků s červenými bříšky a stejně vybarvenými čepičkami, vyklovávajících otvory do torza kmene starého buku, obrostlého velkými plodnicemi špinavě bílého troudnatce kopytovitého.

Jak našel nahoře na kopci celý porost menších štíhlých stromků se zajímavými střídavými, lichozpeřenými listy a bílými květy, a jak podle kapesního atlasu určil, že to jsou jeřáby ptačí.

Jak ve stráni naproti zahlédl velké stádo pasoucích se srn, které ve svém středu měly několik asi dvouměsíčních, ještě bíle skvrnitých srnčat.

Ale o svém úplně nejzajímavějším zážitku, a sice o tom, jak pomocí kapesního nožíku, který dostal loni pod stromeček, prozkoumával uspořádání vnitřních orgánů ještě živého a naříkajícího mláděte veverky, se babičce nezmínil.

Už dávno přišel na to, že některé věci je lepší nechávat si pro sebe a dospělým se s nimi nesvěřovat.


***

Frank se narodil na Slovensku, v Žilině. Po mamince měl slovenské občanství, po otci rakouské. A seznámení jeho rodičů bylo jak z červené knihovny.

Otec, čtyřiadvacetiletý geolog, čerstvý absolvent Leopold-Franzens-Universität Innsbruck, fakulty geologických a atmosférických věd, prozkoumával jako člen malého mezinárodního týmu Javorníky. Jednou je práce přivedla do údolí, kde stál osamocený statek. Byl srpen, parné léto, a vyprahlí mladí geologové se osmělili a zaklepali na vrata, aby požádali domorodce o trochu vody.

Otevřela jim devatenáctiletá Irena, absolventka žilinské Strednej odbornej školy obchodu a služieb, budoucí Hotelové akademie.

Byla krásná, modrooká, plavovlasá, štíhlá jako proutek a nesmírně toužila vypadnout z domova někam do civilizace.

S vysokým, černovlasým a černookým Uwem Ewaldem si okamžitě padli do oka. A ještě tu noc i do náruče. To, že Uwe neznal téměř nic slovensky a Irena uměla jen minimálně německy, jim v tom nijak nebránilo. Kde jim chyběla slova, pomohli si doteky.

Vzali se v prosinci, když už na Ireně začínalo být těhotenství pomalu vidět. Malý Frank se narodil příští rok v květnu. Zpočátku bydleli u Ireniny maminky na statku, ale když o půl roku později Uweho skupině vypršel grant, odstěhovali se i s malým synkem do vídeňského Donaustadtu, městského okresu největšího rozlohou a druhého největšího počtem obyvatel, kde měl Uwe malý byt po rodičích. Irenina maminka, Frankova babička, to oplakala, protože zůstala na statku úplně sama. Snášela to velmi těžce.

Irena se dostala do vysněné civilizace, do téměř dvoumiliónové metropole. Přineslo jí to ale rozčarování. Uwe díky své profesi trávil doma minimum času a velkou část roku jezdil po Evropě i po světě. A i když je to oba trápilo, byli za tu možnost rádi. Jako mladý geolog neměl Uwe moc velký příjem, ale zahraniční diety znamenaly nezanedbatelný přísun šilinků do rodinného rozpočtu.

Irena byla s malým chlapcem doma sama, bez příjmu. Žila z toho, co Uwe poslal, a teprve když byl Frank trochu soběstačnější a mohla ho nechávat doma samotného, našla si práci servírky v nedaleké kavárně. Jako cizinka, s nedokonalou němčinou, byla mizerně placená. Navíc to byla práce, na kterou ji střední škola sice připravila, ale kterou nenáviděla a nikdy ji dělat nechtěla. Jenže osud se jí neptal.

Frank tak vyrůstal ve skromném prostředí, a i když se všude kolem něj mluvilo německy, díky mámě, která s ním mluvila výhradně slovensky, se brzy naučil perfektně oba jazyky. S maminkou jezdili poměrně často na Slovensko za babičkou, nebylo to ani tři sta kilometrů a byli tam za pár hodin. A jakmile začal Frank chodit do školy, posílala ho tam máma na celé prázdniny.

Babička byla šťastná, že má společnost a Frank měl Slovensko rád, líbilo se mu tam. Příroda kolem babiččina statku byla krásná, lidé byli sympatičtí a přátelští a rádi si s tím hezkým černookým klučinou z Rakouska povídali.

Přesto tam Frank neměl žádné přátele ve svém věku. Ty měl doma ve Vídni, kde chodil do škol. Grundschule absolvoval nedaleko domova, stejně tak Hauptschule, kterou dokončil ve čtrnácti letech. Na Berufsbildende Höhere Schulen už dojížděl dál do centra.

Tam měl ve třídě kamarádů hodně, ale víc se sblížil jen s Horstem, hnědovlasým, kudrnatým, lehce obézním, introvertním chlapcem, který se do Vídně před pár lety přistěhoval společně s rodiči z Klagenfurtu v Korutanech.

Kluci brzy zjistili, že mají společnou zálibu v silných motorkách.

Jezdit na nich zatím nemohli, v Rakousku je možné si udělat řidičský průkaz na motorku až v osmnácti letech, ale aspoň je v každé volné chvíli chodili obdivovat do specializované prodejny Fischer's Harley-Davidson Vienna na Triester Str. 260/262. Majitele jejich nadšení a vytrvalost bavila. A protože byl obchodník každým coulem, nabídl jim, nedospělým klukům, že až budou jednou vydělávat a zatouží po Harleyi, prodá jim tyhle ikonické mašiny se slevou dvanáct procent pro stálé zákazníky. K jeho velkému překvapení ho ti dva kluci vzali za slovo a v následujících osmnácti letech u něj s touto slevou postupně nakoupili přes dvacet motorek nejrůznějších typů.

Kromě Harleyů měli kluci společné i další záliby, ale to zatím nevěděli.

Byli si navzájem nejlepšími přáteli, společně podnikali všemožné akce, chodili do hospody, balili holky.

Po absolvování školy a dovršení osmnáctého roku věku se ale museli na nějaký čas rozdělit. Horst narukoval na půl roku do armády, Frank vojenskou službu odmítl a vykonával místo toho devítiměsíční civilní službu v nemocnici jako sanitář. Tam zjistil, že mu pohled na bolest, utrpení a krev přináší mnohem víc rozkoše, než zažil při těch několika málo sexuálních kontaktech se svými spolužačkami na střední škole.

Tehdy si poprvé uvědomil, že je jiný než ostatní kluci. Hodně jiný.

***

Marta se vymrští zpět na nohy a staví se do střehu.

Zůstali dva nezranění, ale bohužel se k nim připojil i vyražený dech, který se mezitím úplně vzpamatoval. Muži se rozdělují a snaží se Martu obklíčit. Už pochopili, že jednotlivě nemají šanci, že po jednom nejsou pro Martu rovnocenným soupeřem.

Marta periferně zahlédne, že nejnebezpečnějšího muže ze zbývající trojice, toho vysokého s příjemným hlubokým hlasem a nepříjemně dlouhým nožem v pravačce, má někde za zády, a pokusí se proto z hrozícího obklíčení prorazit ven.

Vybírá si vyraženého decha po pravici, přiskočí k němu a než maskovaný muž dokáže zareagovat, bleskurychlou kombinací dvou rychlých jabů z přední levé ruky a následným uppercutem ze zadní pravé ho pošle zpět na zem. Je vypnutý.

Navenek se to na Martině tváři nijak neprojeví, ale v duchu se šklebí bolestí. Dala do toho zvedáku vše, ale poranila si přitom pravou pěst. Zase přes tu zatracenou kápi pořádně neviděla, kam tluče, a asi si naštípla nějakou kost. Bezděky si přitom vzpomene na svůj historicky první úder, který stál za jejím rozhodnutím věnovat se tomuto bojovému sportu. Ránu do brady, kterou trefila svoji tehdejší nejlepší kamarádku z jejich taneční crew. Ránu, při které si o její čelist přerazila prst.

Nemá však čas věnovat se svým bolístkám, ještě nemá vyhráno, ačkoliv se zdá, že na body výrazně vede. Ale pořád může prohrát K.O. Nezapomíná na to a neztrácí koncentraci, nicméně někde v koutku mozku se jí uhnízdil malinkatý kousek naděje, že tady dnes třeba neumře.

Ale rychle zpět.

Pátý soupeř se přiblížil na dva kroky. Znervózňuje ji, že toho chlapa s nožem ztratila z dohledu. Splynul se stíny někde v okolní tmě, světlo svíček je slaboučké a i přes jejich veliké množství osvětluje sotva pár metrů okolí. Teď je mužův černý kostým jeho taktickou výhodou.

Nemá čas ho hledat, pátý muž se na ni chystá zaútočit. Marta naznačí úkrok vpravo, soupeř se reflexivně pohne, jenže to už se Marta stáhne zpět, otáčí se kolem své osy a divokým spinning back fistem zaútočí pro změnu ona na něj.

Byl to dobrý plán. Pokud by ten úder dobře trefila, poslala by ho rovnou do bezvědomí a zůstal by už jen ten jeden poslední. A kdyby to bylo jeden na jednoho, troufala si ho zvládnout, i když byl velký a ozbrojený nožem.

Jenomže pátého muže dobře netrefila. Štěstí, které dosud stálo na její straně, ji opouští v tom nejméně vhodném okamžiku.

Muž v nepravou chvíli škobrtne o kámen, klopýtne a rána ho nezasáhne tak, jak by Marta potřebovala, ale sevřená pěst sklouzne prakticky neškodně po mužově lebce a strhne mu přitom kápi.

Při pohledu na jeho mladistvou tvář se Marta na okamžik zarazí. Tomu muži nemůže být víc jak dvacet let. Je to takový mladíček, docela sympatický modrooký blonďáček se spoustou piercingů v uších, rtech i nose. Zarazí ji ale jeho oči. Navzdory tomu, že je noc, má stažené zorničky. Oni jsou zfetovaní! bleskne jí hlavou a všechno jí dojde. Proto ta urputnost, boj přes bolest, bez pudu sebezáchovy. Oni jsou normálně zhulení!

Je to jen chvilička nepozornosti, ale i ta stačí, protože vzápětí inkasuje od toho sympatického modrookého blonďáčka nepříjemný úder pěstí přímo do levého oka. Poraněné oko se jí zalije slzami a přestává na ně vidět. Poslední, čeho si všimla, je tmavá modřina na líci toho mladíka. Je to ten, kterého hned na začátku trefila pěstí. Vrátil jí to. A podle nepříčetného výrazu by velmi rád přidal další rány. Jenže není sám, kdo s ní má nevyřízené účty.

Muž s nožem vyskakuje ze tmy za Martinými zády, za rameno ji otáčí k sobě čelem a pravou rukou jí pomalu zaboří nůž celou délkou do podbřišku.

Oheň, který Martě zachvátí útroby, je tak silný a žhavý, že vytřeští zrak a z úst jí unikne zasténání. Muži se vzrušeně zalesknou černé oči a pohledem se pase na bolesti, kterou má jeho oběť vepsanou v obličeji.

Jenže Marta je bojovnice. Během okamžiku se vzpamatovává, stiskne opět rty pevně k sobě a znásobí úsilí o osvobození. Teď to nesmí vzdát, jestli ji ten bastard stihne bodnout ještě jednou, je ztracená.

Adrenalin, který se jí po tom zranění uvolnil do krve, jí pomáhá.

Plochými dlaněmi současně udeří útočníka do obou uší a prudce se od něj odstrčí. Bolest, kterou jí působí nůž, když opouští její tělo, je zrovna tak hrozná, jako když vnikal dovnitř. Ignoruje to, protože za sebou cítí toho blonďáka. Vráží mu pravý loket do žaludku, a když se mladík zlomí v pase, nabere ho kolenem do obličeje.

Uskočí oběma mužům z dosahu a bleskurychle vyhodnocuje situaci.

Zůstali dva bojeschopní soupeři, jeden s nožem. Teď jsou sice otřesení, ale velmi rychle se vzpamatují. A ona už nemá na to, aby je dorazila. I když překoná sžíravou bolest v břiše, ztráta krve ji co nevidět oslabí a zpomalí. Po ráně do oka navíc ztratila prostorové vidění a po těle má dalších ran víc než dost. Už nedokáže bojovat. Vzdát to nechce, ale pokud si chce zachovat šanci na přežití, musí teď ustoupit. Děvče je mrtvé, tomu nepomůže, a sama by umřela během pár příštích minut. Udělala, co mohla. Je čas myslet na sebe.

***





© 2022 Bohdan Dlouhý: Cena za návrat (romantický thriller)
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma!